na Blog.cz

Poslední napsaný článek byl 3.června 2010. Zítra je Silvestr a bude rok 2012 :-(

Vážně nechápu, proč jsem tohleto neudělala už nikdy předtím. Už několikrát jsem se snažila napsat omluvný článek, vysvětlit všechno a pozdravit své staré známé. Naposledy jsem se o to snažila někdy v červnu, když to byl přesně rok od mé neaktivity. Tentokrát bych to ale chtěla konečně dokončit. Nevím, co mě k tomu přimělo. Možná jen proto že celé prázdniny lenoším a už nevím co dělat :-) Ale hlavně proto.. Dneska když jsem přišla dolů do kuchyně. Uviděla jsem krásně zářící tašku a v ní nějakou krabici. Byla to taška Breyer horses. Ani nevím, co mě to popadlo, ale hned jsem k ní s nadšením přiběhla. Bohužel, v té tašce byly jenom nějaké staré věci od mamky :-/ Najednou jsem si ale vzpomněla na ty doby, kdy mi takové balíky opravdu přijížděly a já z nich vždycky měla obrovitánskou radost. Uvědomila jsem si, že být do něčeho zapálená mi vážně chybí. Sice být něčím posedlá je hodně namáhavé, ale já to mám ráda..

Takže, to bude nejspíš ten důvod proč píšu tenhle článek. Dále pak z důvodu mého špatného svědomí. Měla jsem už pár blogů, ale všechny mě po chvíli přestaly bavit, stejně mi tam nikdo nechodil a vždy jsem to ukončila. Tento blog byl a i teď je mým největším blogovým výkonem. Já vím, asi nic slavného, ale opravdu na tomhle blogu jsem se dostala nejdál, jak se mi jen kdy povedlo. Tak proč jsem všechno jen tak zahodila :( Ráda bych odpověděla, ale sama už si nevzpomínám.

Přenesme se někdy do doby na začátku června. Tehdy jsem napsala svůj poslední článek... Byla to taková zvláštní doba. Začaly prázdniny a volnost od školy a ještě předtím dohánění známek a povinnosti do školy.. Víte, v době od ledna 2010 do toho začátku června 2010 jsem tu strávila opravdu příšerně hodně hodin. Psaní článků, focení, obíhání... A všechno pořád dokola každý den. Já si vůbec nestěžovala. Hrozně moc mě to bavilo. Jenže když je člověka takhle časově vytížený, nemá už pak vůbec čas na ty běžné věci. A pak samozřejmě i učení do školy, i když to bych s radostí vynechala ;-) No, takže když se doháněly známky na vysvědčení, neměla jsem vůbec žádný čas a mamka mě tu ani moc nechtěla pouštět. Snažila jsem se něco napsat, jenže k PC jsem se dostala vždycky až večer a já už prostě neměla náladu ani nervy něco sepisovat. Pak když začaly prázdniny, bylo to ještě horší. Začala jsem si totiž užívat volnosti a prázdnin a protože jsem v posledních dnech brala ranch spíše jako povinnost vůbec jsem nechtěl v té době na povinnosti myslet. Chtěla jsem si udělat menší volno, i když jsem věděla, že už jsem měsíc nic nepřidala a ani nedala vědět. Bylo to ode mě hnusné, ale mě to tenkrát ani tak nepřišlo. Pak přišla ale ta největší novinka. Psala jsem o tom už v té době. V srpnu mi rodiče koupili koně přímo k nám na zahradu :-) Určitě chápete, jak jsem se musela cítit. Splnil se mi můj největší sen a od té doby jsem u koníka trávila úplně celé dny. A když jsem zrovna něco nedělala, prostě jsem na něj jen koukala..Byla jsem vážně šílená :-) V srpnu jsem ale právě začala mít dost blbé svědomí. Pořád jsem si říkala, co si o mě asi teď myslíte, jste na mě určitě naštvaní, že jsem se na všechno tak vykašlala.... Prostě jsem si začala myslet ty nejhroznější teorie a začalo mi být hodně líto toho, že jsem prostě nedala vědět. Kdybych alespoň napsala, že na chvíli pozastavuji, nebo něco takového. Jenže ne, já jsem neudělala vůbec nic :( To se mi vymstilo, protože jsem se pak bála dokonce na ranch jenom vstoupit. Bála jsem se si přečíst komentáře u mého posledního článku. Nechtěla jsem vědět, že jste na mě naštvaní a..Prostě jsem se bála. No jo, já už taková jsem :-/ tím jsem si to definitivně pohnojila a rozhodla že už se nevrátím :( Trhalo mi to srdce, ale tím, že jsem celý den byla s koníkem, připadalo mi to tak možná i lepší. Stejně bych se nejspíš pořád jen omlouvala a dříve nebo později bych asi blog zrušila. Právě taková byla moje teorie a tak jsem to nechala být.

Poté co jsem se s tím smířila, můj život plynul dál. Jednoho krásného dne v červnu 2011 jsem ale náhodně najela právě na svůj milovaný ranch.. Nevím, kde jsem vzala to odhodlání, ale přečetla si komentáře u článku. Přesně jak jsem čekala, byla jsem potom ještě víc smutnější. Bylo mi hrozně, když jsem si pročítala ty komentáře se smutnými smajlíky. Některé komentáře byly dokonce napsány třeba i půl roku po mé neaktivitě. Vážně mě to hodně vzalo a hlavně překvapilo.. Došlo mi, že jsem vážně všechny ty lidi měla moc ráda a nechápu jak jsem je mohla takhle zradit a prostě nechat všechno být :( Proto jsem se rozhodla napsat nějaký omluvný dopis. Napsala jsem ho, zveřejnila. Po asi dvou hodinách jsem ho ale stáhla a smazala :( Hlavně se mě teď ale neptejte proč, protože já vážně nevím :´(

možná bych raději měla přeskočit tuhle smutnou část a jít k ještě větší tragédii. 26.září 2011 jsem jako obvykle šla jezdit na svém koníkovi. Bylo hezky a tak jsem si postavila menší překážky, jen tak na rozcvičení.. Nacválali jsme, dělali přeskoky ve cvalu a já pak s velkým nájezdem jela na onu překážku. Byla to malá překážka, jen 50 nebo 60 cm. když jsme byli dva cvalové skoky před překážkou, můj koník se najednou něčeho leknul a ze cvalu přešel do zběsilého trysku. Byla jsem tak strašně překvapená, vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Bylo jasné, že ale na tu překážku jsme najeli.Přeskočili jsme ji v té obrovské rychlosti a navíc ještě s nejspíš dost velkou rezervou. Viděl jsem jenom jak si lehám na jeho krk a pak už si nic nepamatuji :(

Nikdy jsem nevěděla, jaké to je umřít, nebo umírat. Myslím, že smrt je ale klidná a bezbolestná. Alespoň já jsem to tak cítila. Zdál se mi krásný sen a v dálce jsem slyšela něčí hlas. Cítila jsem se dobře, vlastně, nic jsem necítila. Pak jsem ale začala slyšet nějaké zvuky. Byla jsem to já. Sípavě jsem dýchala a snažila se popadnout dech. Když jsem se probrala ze svého snu, hrozně špatně se mi dýchalo. Všechno mě bolelo a brnělo. Byla tma a nade mnou skláněla moje mamka. Byla vyděšená a volala sanitku.. Pak jsem znovu omdlela a probrala se až v nemocnici napíchnutá na kapačku a šíleně slabá. Ráno za mnou hned přišli rodiče.. Měla jsem otřes mozku, vyražený dech, plná modřin a celá podrápaná.. Nejhorší bylo to, že jsem měla přetrhnuté svalové vazy v rameni, tím pádem jsem vůbec nemohla dát svou ruku nahoru. Vážně je to hrozný pocit, když nedokážete ovládat vlastní tělo. V nemocnici jsem zůstala 14 dní, ale určitě chápete, že tímhle se všechno změnilo :( Sice ještě koníka pořád doma máme, ale jezdíme jen zřídka.. Není to jen mnou. Kdykoliv se na něj posadím, začne jančit a plašit se. Prostě se něco stalo a už to nebyl ten můj hodný koníček. Sama už po tomhle všem vůbec nemám chuť se vracet do sedla. Myslím že t ochápete. Víte, jak jsem psala o tom, jaké to je umřít. Neumřela jsem, ale doktor říkal, že kdyby ke mně mamka hned nepřiběhla, opravdu by se to stalo :/

Tím jsem vám vlastně chtěla říct, že jsem to teď opravdu měla těžké, hlavně u koní. Uvědomila jsem si ale,že nemůžu pořád chodit kolem horké kaše a konečně všechno dát do pořádku. Proto vám tohleto teď píšu. Věřím, že nemáte celý den na to číst tenhle románový článek, ale... Možná jsem ho psala jen pro sebe. Nebudu vás na něj upozorňovat, jen chci, aby jste věděli, že je mi to líto a omlouvám se všem, co sem rádi chodili a já je zklamala.

Neříkám, že tohle je konec blogu. Nemám ani jeden důvod, proč bych nemohla ranch znovu otevřít, ale.. Záleží to hlavně na vás. Pokud jste se pročetli až sem, tak vám moc děkuji a můžete třeba zanechat komentář, anebo mi napsat na mail carol-ee@seznam.cz